Kick-box je zajímavý bojový styl pocházející z Ameriky. Pro laika mnohdy bývá velmi složité rozeznat kick-box od velmi podobného muai-thai neboli také thajského boxu, který ovšem vznikl před 1000-ci lety v Asii. To, co dodává thajskému boxu svůj vlastní a osobitý půvab a charakter, podle kterého jej rozeznáme od kick-boxu, je sugresivní hudba, která provází bojovníka během celého zápasu, stejně jako tradiční rituál, který provádí zápasníci před zahájením boje. Orchestr, jenž tvoří bubny, cimbály a javské flétny, rytmicky provádí tempo zápasu. Další důležité rozdíly nalézáme v technikách kopů a úderů, ale nesmíme opomenout i důležité rozdíly v pravidlech zápasu. Původní kořeny kick-boxu sahají vlastně do full-contactových zápasech, které jsou i dnes velmi rozšířenou sportovní disciplínou. Technika kopu kick-boxu se prolíná až na pár detailů s technikou kopu karate, největší rozdíly však nalézáme v technice úderu rukama, která se skoro shoduje s klasickým anglickým boxem. Velká většina světoznámých kick-boxerů byla původně boxery nebo zápasníky ve full-contactu.
Jaká je psychologie kickboxu?
Pokud si myslíte, že kickbox je jen bezduché "mlácení" do soupeře, tak jste na omylu jako většina lidí, kteří tento sport nikdy neskusili a ani prořádně neviděli. A právě pro tyto lidi jsou určeny následující řádky.
Smysl života je v tom, že má být prožit a nemá být směřován, chápán pojmově a vtěsnáván do vzorce systémů. Uvědomujeme si, že manipulace a kontrola nejsou největší radosti života - stát se skutečným, učit se zaujímat stanovisko, rozvíjet svůj střed, podporovat celou svou osobnost, uvolňovat svou spontánnost - to ano, ano, ano.
Vítěz a poražený
Jestliže zkoumáme dva klauny - vítěze a poraženého - předvádějící sebetrýznivou hru na jevišti naší fantazie, většinou zjišťujeme, že tyto dvě postavy vypadají takto:
vítěz
Vítěz je většinou spravedlivý a autoritářský. Ví všechno nejlépe. Někdy má pravdu, ale
vždy je poctivý. Je to přísný člověk a pracuje s "měl bys" a "neměl bys". Manipuluje s
požadavky a hrozbami katastrofou, například: "Jestliže to neuděláš... tak - nebudeš
milován, nedostaneš se do nebe, zemřeš," a tak dále.
poražený
Poražený manipuluje tím, že se chová defenzivně, omluvně, loudí, dělá uplakané
dítě a podobně. Nemá žádnou moc. Poraženým je například Mickey Mouse.
Vítězem je supermyš. A poražený pracuje takto: "Snažím se ze všech sil", "Dívej se,
zkouším to znovu a znovu.Jestli se mi to nepodaří, nemohu za to", "Mám taková
dobrá předsevzetí". Vidíte, že poražený je prohnaný a obvykle vítězi vypálí rybník,
protože není tak primitivní jako vítěz. Vítěz a poražený usilují o kontrolu. Zápasí o ni
spolu jako rodič a dítě. Osobnost je rozdělena na ovládajícího a ovládaného. Tento
vnitřní konflikt, zápas mezi vítězem a poraženým, nikdy nekončí, protože vítěz a
poražený bojují o život.
Toto je základ známé sebetrýznivé hry. Většinou pokládáme za dané, že vítěz má pravdu a v mnoha případech mívá nereálné, perfekcionistické požadavky. Pokud tedy trpíte perfekcionismem, jste naprosto zničeni. Tento ideál je měřítkem, které vám vždy dá příležitost zastrašit se, spílat sobě i druhým. Vzhledem k tomu, že tento ideál je nedosažitelný, nikdy se podle něho nemůžete chovat. Jste do tohoto ideálu jen zamilováni a sebetrýzeň nebere konce. Skrývá se pod maskou "sebezdokonalování". Nikdy nefunguje. Pokouší-li se člověk splnit perfekcionistické požadavky vítěze, výsledkem je "nervové zhroucení" nebo nástup duševní nemoci. Je to jeden z nástrojů poražených. Když si uvědomíme strukturu svého chování, což je v případě sebezdokonalení rozkol mezi vítězem a poraženým, a pochopíme, jak dosáhnout smíru těchto dvou klaunů, uvědomíme si, že nemůžeme záměrně způsobovat změny v sobě ani v jiných.
To je velmi důležitý bod: Mnoho lidí věnuje svůj život realizaci koncepce toho, jací by měli být, místo toho, aby se sami realizovali.
Tento rozdíl mezi seberealizací a realizací představy o sobě je velmi důležitý. Většina lidí se snaží o to druhé.
Tam, kde u některých lidí sídlí já, tam má většina lidí prázdno, protože se příliš snaží projektovat se jako to nebo ono. Je to opět kletba ideálu. Kletbou je to, že byste neměli být tím, čím jste. Každá vnější kontrola, i zvnitřněná vnější kontrola přijatá za vlastní - "měl bys" - narušuje zdravé fungování organizmu. Jen jedna věc by měla kontrolovat tuto situaci. Jestliže rozumíte situaci, v níž se nacházíte, a dovolíte jí, aby ovládala vaše činy, pak se učíte, jak se vypořádat se životem. Například neřídíte auto podle programu, ale podle situace (stejné je to v zápase). Řídíte a jedete různou rychlostí, když jste unaveni, když prší atd.Čím méně si věříme, tím méně jsme ve spojení se sebou a se světem, tím více chceme ovládat, kontrolovat.
NYNÍ = ZKUŠENOST = VĚDOMÍ = REALITA
Gestaltská terapie = fenomenologický přístup (vědomí toho, co je) + behaviorální přístup (chování nyní).
Hesse o tvrdohlavosti
Tvrdohlavost je jediná dobrá vlastnost, která bere v úvahu člověkem vytvořené zákony. Tvrdohlavý člověk poslouchá jiný zákon, zákon, který považuje za zcela posvátný - zákon v sobě, svou vlastní "vůli".
Co znamená být "tvrdohlavý"? Neznamená to "mít svou vlastní vůli"? Lidský stádní instinkt vyžaduje přizpůsobivost a podřízenost - ale za své nejváženější nevolí lidé jedince pokorné, bojácné, líné, ale právě tvrdohlavé muže, hrdiny.
Tvrdohlavý člověk nemá jiný cíl než vlastní růst. Váží si jen jedné věci, záhadné síly v sobě, která jej nutí žít a pomáhá mu růst. Tu sílu není možné uchovávat ani zvyšovat, dokonce ani penězi či mocí, protože peníze a moc jsou vynálezem nedůvěry. Ti, kdo nevěří v životodárnou sílu v sobě nebo žádnou nemají, jsou poháněni k tomu, aby získali náhradu, jakou jsou například peníze.
Jestliže si člověk důvěřuje, jestliže chce především žít na světě ve svobodě a čistotě, začne považovat všechen přeceňovaný a drahý majetek za pouhý doplněk. Možná bude považovat za příjemné mít jej a využívat, ale nikdy pro něj nebude důležitý.
Jediným životním osudem tvrdohlavého člověka je tichý zákon v jeho vlastním srdci, jemuž se obtížně odporuje a jehož uklidňující působení takovému člověku jen stěží dovoluje poslouchat někoho jiného. Je pro něj božskou přirozeností.
